Zatímco se dříve „Antichrist Superstar“ situovalo do pozice agresivní zrůdy, před kterou by se měla mít „slušná“ společnost na pozoru, na „Mechanical Animals“ došlo k zásadnímu převtělení. A sice do role téměř plachého androgyna, uvrženého do současného světa, plného pokrytectví, falše a nedostatku pochopení k odlišnostem jakéhokoliv druhu. Přeměně fyzické však přímo odpovídala i ta hudební, protože materiál pro kapelu znamenal zásadní posun ve skladatelské práci. Jak známo, došlo k celkovému zjemnění a vyčištění soundu, ale i vydatnému zlepšení zpěvu, což potvrdilo tezi, podle které se skupina na následovníkovi platinového předchůdce chce vyvíjet. Celkové zohebnění a zplastičtění skladeb (více melodií), ale i větší otevřenost novým hudebním vlivům, teskným náladám (převládá melancholie) i barvitých aranžím nakonec široká fanouškovská základna přijala, což bylo v roce 1999 patrné na vítězném tažení Spojenými státy ve společnosti MONSTER MAGNET a HOLE. Z mého pohledu je album „Mechanical Animals“ nejdokonalejším dílem MARILYN MANSON. Za prvé se na něm kapele podařil ohromný stylový posun, v němž byl patrný skladatelský růst, za druhé zde nahromadila mnoho atraktivních skladeb, které dokázala zabalit do velmi moderního zvukového hávu, a konečně za třetí nabídla texty, které nutily k přemýšlení. Ty byly logicky propracovanější a držely se spíše linie ironické výpovědi s filozofickým pozadím, na rozdíl od mozek vymývacích sloganů z „Antichrist Superstar“, které si o dva roky dříve kladly jediný cíl - šokovat zabedněnce.

„Co si o sobě myslí všichni ti pokrytci, co pořád vykřikují, že odmítají nosit věci z kůže? Prý ochránci zvířat! Často jsou to jen chudáčci, kteří se potřebují cítit dobře a hledají způsob, jak dát najevo své kladňáctví. Stěžují si na kožichy, cigarety, drogy, alkohol a pornografii, ale zapomínají, že na tomhle je Amerika postavená. Na krvi lidí, zvířat, na drogách, kofeinu a nezdravých sladidlech. Už je trochu pozdě to vrátit.“

Když MARILYN MANSON v několika videích (která osobně považuji za mistrovská díla) bloudí osamocen zpustošenou post-industriální krajinou nebo je doslova naháněn jakousi skupinou bezpečnostních sil, působí jako bytost z jiné planety. Neznačí to nic jiného, než jeho vnitřní zmatek ze zdejší společnosti a okolnostmi vynucenou sociální distanci. Práce s pocity a náladami je ostatně nejsilnější zbraní tohoto období jeho tvorby. Melancholie na „Mechanical Animals“ by se dala krájet, o čemž svědčí jak vesmírná „Dissasociative“, tak akustická „Speed Of Pain“, připomínající strnulou halucinaci po drogovém nájezdu. A právě v těchto snových skladbách spatřuji styčné body s dávnou tvorbou velikánů jako jsou DAVID BOWIE a PINK FLOYD, které Brian Warner v době vydání „Mechanical Animals“ neváhal zařadit mezi své největší inspirační zdroje. A to hned vedle namáklých glam rockových kohoutů z KISS a MÖTLEY CRÜE, ke kterým byly přirovnávány spíše rázné hymny typu zdejší výtečné titulní skladby nebo dobře známé divoké jízdy „Rock Is Dead“, která se objevila na soundtracku k prvnímu dílu cyberpunkového filmového trháku „Matrix“.

„Děti se dnes upínají k pokřiveným popkulturním karikaturám a mají je za idoly. Celá společnost trpí vážným nedostatkem vlastní vůle. Amerika potřebuje antihrdinu, který by dospívajícím otevřel oči, aby nevyrůstaly další generace živící pokrytecký moralismus. Moderní poselství televize, filmů a hudby je bez dráždivých prvků. Vše je unylé a nudně bezpečné, snadno formovatelné a zapomenutelné. Není to moc náročné ani pro mentálně hendikepované.“

Na albu se podařilo zachytit hodně vlivů z rozličných hudebních žánrů a ještě tuhle eklektickou parádu vtěsnat do naprosto semknuté a moderně znějící formy, která i po jedenácti letech udivuje svojí zvukovou aktuálností. Hned úvodní „Great Big White World“ je futuristickou lahůdkou, která by mohla sloužit jako ústřední song k dokumentárním filmům o využití solárních panelů na Měsíci. Sarkastická „The Dope Show“ je naopak swingující drogový cirkus, rozdováděný karneval maškar, při kterém se dozvíme, že drogově závislí kazí dobré jméno těch lidí, kteří se pomocí drog chtějí pouze bavit. Stejně zábavným způsobem provokuje i „I Don´t Like Drugs (But Drugs Like Me)“. Ta je postavená na funky groovu a podpůrných r´n´b zpěvech, obstaraných hostujícími pornohvězdami. Ostatně, výsměch maloměšťáctví a tupému stádu, které následuje vše, co vidí v bezcenných televizních pořadech, je většinovou náplní tehdejší Mansonovy tvorby. Album nutí ke zvýšené pozornosti a je výsledkem spolupráce celé kapely, kdy jako skladatel (vedle frontmana) vynikl zejména baskytarista Twiggy Ramirez, a jako zvukový architekt pak Madonna Wayne Gacy. To nejlepší však přichází až na úplný závěr, protože „The Last Day On Earth“ a „Coma White“ pro mne představují čirou nádheru, skladby, které se i významnému souboru poštěstí složit jedenkrát za život. První z nich je překrásnou zvukomalbou, z jejíž dojemnosti až mrazí, a představuje doslova detoxikační rozbřesk, probuzení do nezkaženého dne. „Coma White“ je pak rozuzlením, kdy pochopíte šifru celé nahrávky, protože na světě se přece nic neděje bez důvodu, o čemž něco nastínil i zajímavý videoklip, v němž byla kapelou sehrána rekonstrukce jedné dallaské události, která v šedesátých letech minulého století neodvratně ovlivnila chod světových dějin.